O Monice

Proč vytvořila Germaniku?
Jak to vlastně bylo a
na co se můžete těšit?
Celý Moničin příběh čtěte právě teď!

Jmenuji se Monika Náplavová, je mi 42 let a bydlím se svým manželem a svými dětmi v příjemném domečku v jihomoravské Břeclavi. Jak bych se dnes popsala jednou větou? Jsem šťastná!  Mám rodinu, přátele a svou práci, kterou miluji. Ale vždycky tomu tak nebylo. V mém životě byly i takové okamžiky, kdy jsem si zkusila jaké to je nemít nic, a muset se spolehnout jen sama na sebe.  Trvalo nějakou dobu, než jsem si uvědomila, že mojí největší devizou je znalost němčiny a že své znalosti, které jsem si přinesla ze své, ne příliš šťastné etapy života v Rakousku, mohu rozšířit a zúročit. 

Babička všech dnešních učebnic, Němčina pro samouky, má své čestné místo v mé knihovně

Ale abych začala od začátku…

Narodila jsem se za dob hluboké totality v roce 1974, jako jedno z mnoha „husákových dětí“. A i když moje rodina s tehdejším režimem nijak zvlášť nesympatizovala, byla jsem, stejně jako drtivá většina mých vrstevníků, odchovaná pionýrskými tábory, sběrovými akcemi a prvomájovými průvody a můj první pořádný kontakt s cizím jazykem byla výuka ruštiny v páté třídě základní školy. Je pravda, že se mi můj dědeček snažil zprostředkovat znalost němčiny tím, že mi někdy ve třetí třídě zaplatil soukromé hodiny u jedné starší dámy, ale jediným, co si z těchto hodin pamatuju, byly její rudě nalakované nehty a vůně laku na nehty a cigaret, které při lakování nehtů na hodinách němčiny pokuřovala.  Po roce dědečkovi došlo, že tudy cesta nevede a raději mi daroval učebnici němčiny pro samouky :-). Tato prehistorická učebnice, dnes ve značně salátovém vydání, má čestné místo v mé knihovničce cizojazyčných knih a učebnic, protože mě provázela v mých začátcích života v Rakousku a nemůžu ani spočítat, kolikrát mi pomohla, když jsem se topila v bažinách německé gramatiky.

Moje učednická léta ve Vídni

V roce 1992 jsem se rozhodla jít na zkušenou do Rakouska. Konkrétně do Vídně, kde jsem měla část své rodiny. Začala jsem pracovat v restauraci svého strýce, a pokud teď čekáte story o tom, jak jsem za měsíc hovořila plynně německy, tak bych vás ráda upozornila na to, že zázraky se dějí jen v pohádkách ;-).

První dva měsíce jsem si připadala jako Alenka v Říši divů… úplně jiný svět, úplně jiná mentalita, úplně jiná pravidla a hlavně úplně jiná němčina než jsem slyšela ve škole nebo v televizi. Byla jsem hrozně unavená z fyzické práce, z deseti, mnohdy i dvanácti hodinových směn týden i více v kuse, protože strýc restauraci teprve rozjížděl a končilo se, až odešel poslední host. Jednodenní volno, které jsem po deseti až 14 dnech dostala, jsem většinou prospala a v pauzách mezi spaním probrečela, protože mi pomalu docházelo, že dospělý život není procházka růžovým sadem. Mému psychickému rozpoložení nepřidával ani fakt, že jsem prakticky neuměla německy a měla neustálý strach, že se mě někdo na něco zeptá.  Proto jsem chodila se slovníkem a výše zmiňovanou učebnicí i na záchod. Dnes se tomu směju, ale tehdy mi skutečně do smíchu nebylo. A to jsem ještě netušila, že mě čekají daleko krušnější časy…

Právě v době, kdy jsem se začala s němčinou pomalu chytat a začala více pronikat do tajů líbezné vídeňštiny, se můj strejda rozhodl, že je načase, abych se naučila německy (protože vídeňština a spisovná němčina je prostě nebe a dudy). Takže jsem začala navštěvovat kurzy německého jazyka pro cizince. (A právě tam mě poprvé blesklo hlavou, že by mě vlastně „lektořina“ taky docela bavila). Absolvovala jsem všechny tři úrovně – základní stupeň, střední stupeň i nejvyšší stupeň a protože jsem byla na jazykovce na Margaretten už pomalu inventář, oslovilo mě vedení školy, jestli bych nechtěla jako externista vést s rakouským lektorem kurz českého jazyka pro podnikatele jako rodilý mluvčí. Nadšeně jsem souhlasila a lektořina se na dva roky stala mým, sice jen vedlejším povoláním, ale už tehdy jsem cítila, že mě tato práce naplňuje a že bych se jí jednou chtěla věnovat na celý úvazek.

Ale víte, jak to v tomto věku chodí!  Člověk míní…

Do cesty mi vstoupil muž. Rakušan. Pohledný a (jak jsem tehdy mylně domnívala) skvělý, chápající, milující… no prostě jsem se zamilovala. Růžové brýle mi zastínily veškeré obzory a zdravý rozum se odporoučel bůhví kam. A jak už to v takových situacích chodí, za pár měsíců byla svatba a za dalších pár měsíců, v mých necelých 21 letech, se mi narodil syn. Ze dne na den se ze mě stala nejen manželka a matka, ale především, a což byla největší chyba mého života, žena finančně závislá na svém partnerovi.

Z milujícího, chápajícího a skvělého muže se vyklubal alkoholik a násilník s odporem k práci a já jsem se po roce a půl příšerného manželství, ve kterém jsme se stěhovali z jednoho kouta Rakouska do druhého, rozhodla od něj odejít. Přesně si pamatuju ten pocit, když jsem s patnáctiměsíčním synem na jedné ruce a jednou taškou v ruce druhé, opouštěla kolem desáté hodiny večer, za pomoci mé tehdejší jediné kamarádky, náš byt v Zell am See. Byla jsem strachy bez sebe, aby se můj, na mol opilý „manžel“ neprobudil. Říkala jsem si, že toto už nechci nikdy zažít a už nikdy nedopustím, abych byla na někom jak citově, tak ekonomicky závislá.  

Bylo mi 22 let.  Neměla jsem peníze, neměla jsem práci. Neměla jsem žádné zkušenosti. Vůbec jsem nevěděla, co budu dělat dál. Jediné, co jsem věděla, bylo, že se musím SAMA postarat o sebe a svého syna a že se můžu spolehnout jen sama na sebe.

Mezi Břeclaví a Vídní... 

Nebudu do detailů rozepisovat, jak probíhaly dny a měsíce po mém odchodu od manžela (to by vydalo na román), jen v krátkosti se zmíním o tom, že jsem se nejdříve chtěla vrátit do Vídně, ale jelikož jsem neměla v Rakousku nárok a mateřskou ani jiné dávky a neměla nikoho, kdo by mi pohlídal syna, abych mohla opět začít pracovat, rozhodla jsem se vrátit zpět domů na Moravu.  Práci ve Vídni jsem si však přeci jen našla. Od manžela jsem odešla doslova s holým (však víte čím) a potřebovala jsem do začátků nějaké peníze, abych nám mohla alespoň pronajmout byt a vybavit ho základním zařízením. Začala jsem pracovat jako servírka v pizzerii a za nedlouho jsem dostala nabídku pracovat jako asistentka jednatele jedné velké vídeňské realitní kanceláře. Mojí náplní práce bylo především tlumočení na jednáních v České republice, překlady smluv, reklamních materiálů, ekonomické dokumentace apod. Od pondělí do pátku jsem přes den pracovala v kanceláři, po večerech chodila vypomáhat ke strejdovi do restaurace, abych si nějaký ten šilink ještě přivydělala, a mohla se natrvalo vrátit na Moravu. I když bylo o mého syna dobře postaráno (dodnes jsem vděčná mé mamince za to, že se mi o něj vzorně starala), trápilo mě, že ho vidím jen o víkendu.  Ale bohužel jsem neměla jinou možnost. Pozitivní na tom bylo, že seznalosti němčiny rozšířily o další obor a já získala jistotu ve spisovné ekonomické a obchodní němčině. Což byla opravdová výhra a požehnání pro můj další profesní život.

Nádraží Břeclav
Bahnhof Wien

Tak jsem doma...

Po návratu domů, do Břeclavi, jsem si samozřejmě začala hledat práci tak, abych využila svých znalostí německého jazyka. Nejdříve jsem pracovala jako recepční v hotelu, ale pak se mi naskytla příležitost pracovat pro rakouskou, vídeňskou firmu, která se zabývala konstrukční a projektantskou činností v oblasti strojírenství a právě v té době zakládala svoji pobočku v České republice. Takže jsem se pustila do práce a spolu s jedním kolegou jsme českou pobočku postavili na nohy. V této firmě jsem pak pracovala 3 roky jako asistentka jednatele. Bohužel jsem ale cítila, že mě tato rutinní práce ubíjí a že nemám kam se posunout. Proto jsem opět začala přemýšlet co dál. A to nejen pracovně. Syn rostl, začínal mít své potřeby a nároky a malý pronajatý byteček nám pomalu přestávat stačit. Bylo mi jasné, že bude pomalu čas začít se dívat po nějakém vlastním bydlení.

Chvíle prozření je tady...

Ale jak na to? Plat na pozici asistentky nám vystačil tak akorát na nájem, oblečení a jídlo. Ušetřila jsem měsíčně opravdu jen pár korun pro strýčka příhodu a po mém bývalém manželovi se slehla zem ještě před tím, než mu mohl soud stanovit výši výživného. Díky tomu jsem byla neustála papírově vdaná a neměla nárok ani na rodinné přídavky. Rakouský stát dal ode mě ruce, pryč (i když syn měl a má rakouské občanství), protože jsme nežili v Rakousku a v Česku jsem na nic nárok neměla, protože jsem nemohla prokázat, že mě můj rakouský manžel nedotuje. Bylo to jedno z mých nejtěžších období života. Bojovala jsem na všech frontách a snažila se to nějak zvládnout. Ráno syna do školky, rychle do práce, z práce do školky, strávit nějaký čas se synem, večeře a večer jak syn usnul tak brigáda u úklidové firmy. Domů jsem se vracela kolem půlnoci. Pak ještě rychle vyprat, vyžehlit, postarat se o domácnost. Spávala jsem maximálně 4 hodiny. Začínala jsem být unavená a nevýkonná. I když mi nebylo ještě ani 27, měla jsem kruhy pod očima, začínaly se mi dělat první vrásky, našla jsem si svůj první šedivý vlas. A tady mi to došlo! Takhle to nejde dál. Já přece něco umím! Umím výborně německy! Tak proč toho nevyužiju! Přece mám zkušenosti s překlady i tlumočením… vždyť to prakticky v práci dělám dnes a denně! Ale jak se to dělá na profesionální úrovni?

Jedna z mála fotek, které z té doby mám. Nějak nebyl čas fotit...

Čas sbírání zkušeností

Začala jsem se o tento obor živě zajímat. Hledala jsem informace na internetu, kupovala si odbornou literaturu, psala dotazy na komoru tlumočníků a překladatelů. Dozvěděla jsem se mnoho zajímavých informací a dokonce se mi podařilo navázat spolupráci s několika překladatelskými agenturami, které mě začaly pozvolna zásobovat překlady.

Pomalu jsem nahradila svoji brigádnickou činnost v úklidové firmě daleko příjemnější činností. Přes den jsem stále pracovala v kanceláři, ale večer už jsem nemusela pryč z domu, ale mohla si v klidu a pohodě doma překládat. Občas mě agentura vyslala tlumočit na nějakou konferenci nebo kongres. Ale vzhledem k tomu, že jsem byla stále na hlavní pracovní poměr zaměstnaná, tak jenom jednou za čas a na víkend.

Postupem času jsem si udělala v tomto oboru docela slušné jméno a nabídek začalo přibývat. Pomalu jsem přestávala stíhat sedět zadkem na dvou židlích. Musela jsem se rozhodnout, kterou cestou se chci v budoucnu ubírat.

A je ze mě profík!

Po několikaměsíčním zvažování všech pro a proti a několika bezesných nocích jsem rozhodla dát v zaměstnání výpověď a odejít na „volnou nohu“. K překladatelské a tlumočnické činnosti jsem si ještě přibrala lektořinu. Nejdříve jsem začala dávat soukromé hodiny němčiny a později jsem začala pracovat jako externí lektor pro různé firmy a podniky v Břeclavi a okolí.

V roce 2004 jsem se na popud mé dobré přítelkyně, mimochodem výborné němčinářky a velkého talentu na jazyky, přihlásila ke Státní jazykové zkoušce všeobecné, kterou jsem složila 8. června 2004 na Státní jazykové škole Brno – Kotlářská.

V roce 2007 jsem se rozhodla doplnit mé jazykové vzdělání o nejvyšší státní jazykovou zkoušku a přihlásila se do přípravného kurzu ke Státní jazykové zkoušce speciální – obor tlumočnický. Tuto zkoušku jsem úspěšně složila dne 18. června 2008.

Tyto roky byly pro mou kariéru velmi přínosné, dařilo se mi pracovně, začínala jsem se dostávat do formy i ekonomicky. Žila jsem prakticky jen prací. Víkendy a svátky jsem vůbec neregistrovala. Brala jsem jeden kšeft za druhým. Takže to nemohlo dopadnout jinak, než to dopadlo.

Byla jsem unavená, přepracovaná, neuměla jsem odpočívat. Syn, kterého jsem prakticky pustila z dohledu, začal flákat školu a dělat problémy. Nastal čas se opět nad sebou a svým životem zamyslet a zachránit co se dá.

Jeden z krásných výletů za historií na Krétě

Opět zaměstnaná

Rozhodla jsem se zvolnit. Ukončila jsem smlouvy s většinou agentur a od nového školního roku skončila s lektorskou činností. Po několika letech jsme se synem jeli zase jednou na normální dovolenou.

Téhož roku jsem nastoupila jako ekonomický a personální manažer do české pobočky německé společnosti, zabývající se výrobou průmyslových strojů. I zde jsem mohla uplatnit svou znalost němčiny a naučila jsem se spoustu nových věcí. Především jsem hlouběji pronikla do personální problematiky, absolvovala spoustu školení a tréningů manažerských dovedností. Jako personalista jsem se účastnila řady pracovních pohovorů, které jsem sama vedla. Spolu se zkušenostmi, které jsem o pracovních pohovorech nasbírala při své tlumočnické činnosti, jsem získala představu o tom, jak fungují výběrová a přijímací řízení nejen v České a Slovenské republice, ale i v Rakousku a Německu. Krom toho jsem získala přehled o managementu kvality. Absolvovala několik školení na toto téma a mohla si vyzkoušet zavádění systému managementu kvality v praxi.  

V tomto období se stala ještě jedna velmi podstatná událost, která nasměrovala můj život úplně jiným směrem. Seznámila jsem se totiž s mým současným manželem. Po nějaké době jsme spolu začali žít. Můj syn se pomalu osamostatňoval. A v tu dobu se ozvaly mé biologické hodiny a my začali plánovat rodinu :-).

Nejkrásnější dovolená v životě

V lednu roku 2012 jsem nastoupila na mateřskou dovolenou, za pár týdnů na to se narodil náš syn Matyáš, a protože když něco dělám, dělám to pořádně, tak za 15 a půl měsíce na to se naše rodina rozrostla o dalšího člena, pro změnu zase chlapečka, Adama. Konečně jsme byli úplná rodina. A já mohla začít žít ten život, který jsem si ve dvaceti vysnila. Mí tři chlapi v chalupě jsou pro mě vším. Ale to bych ani nebyla já, kdybych...

Miluji své děti, ale...

I když jsem měla s našimi chlapečky plné ruce práce a byly chvíle, kdy jsem doslova nevěděla kam dřív skočit, začalo mi v životě něco chybět. Práce. Kolotoč kolem dětí a domácnosti mě tak úplně nenaplňoval a i když své děti nade všechno miluju, nestačilo mi být „jen“ matkou a ženou v domácnosti. Krom toho mi hrozně chyběli lidé. Dospělí lidé. Začínala jsem na sobě pozorovat, že se mi zmenšuje slovní zásoba a ztrácím všeobecný přehled o světě dospělých. Proto jsem se rozhodla začít zase dávat soukromé hodiny němčiny. Jen tak, abych zase měla kontakt s někým, kdo nekadí do plíny a nemá celý den v puse dudlík ;-).

 

Další "dítě" na cestě...

Postupem času jsem začala zjišťovat, že drtivá většina klientů stejný problém. Neví, jak se vlastně učit. Neví, jak si studium jazyka usnadnit a zpestřit. Takže jsem jim začala posílat mailem různé odkazy na stránky, texty a videa v německém jazyce, abych jim jejich studium co možná nejvíc usnadnila a zpříjemnila. Tato činnost mi zabírala stále více času, protože poptávka po studijních materiálech byla opravdu velká. Zároveň jsem začala zjišťovat, že spousta důležitých materiálů na trhu nebo internetu chybí. Proto jsem začala tvořit vlastní. Nejdříve překladová cvičení, pak obsáhlejší dílka o různých gramatických jevech a nakonec spatřil světlo světa můj první eBook „Jak na rody (členy) podstatných jmen v němčině“, který se stal velmi oblíbenou pomůckou všech, kteří bojují s proklínaným „der – die – das“.  Často se mi stávalo, že jsme na některých hodinách s klienty neprobírali ani tak němčinu, ale to, jak se vůbec mají učit, proč jim to „neleze do hlavy“, jak si zapamatovat slovíčka apod. A tehdy se mi v hlavě zrodil projekt „Germanika“ – jak s oblibou říkám, mé čtvrté dítě.

A takhle to dopadá, když naši chlapečci navštíví moji pracovnu 🙂
Červen 2015, Dvůr Králové - Já s Peťkou a našimi nejmladšími

Od myšlenky k realizaci

Myšlenek a nápadů jsem měla plnou hlavu. Líhly se mi tam neuvěřitelnou rychlostí. Psala jsem články, pracovala na dalším eBooku. Ale má „díla“ končila většinou v šuplíku. Nevěděla jsem totiž, jak svoji vizi zrealizovat. A tehdy jsem udělala to, co jsem měla udělat už dávno. Svěřila jsem se svou vizí a s svými plány své velmi dobré kamarádce Petře Ležákové. Tou dobou jsme právě trávily společnou dovolenou s našimi rodinami v Krkonoších. Přes den jsme jezdily na výlety a užívaly si rodiny a dětí, ale večer jsme pomalu ale jistě rozvíjely moji myšlenku. Díky Petře dostávaly mé nápady reálné obrysy. A tak se naše cesty spojily nejen na soukromém poli, ale i na poli profesionálním a projekt Germanika spatřil světlo světa.

A kde jsem dnes?

Ušla jsem dlouhou cestu. Když se ohlédnu zpět, tak všechno bylo tak, jak mělo být. Každá negativní zkušenost mě posunula o kousek dál a udělala ze mě tu ženu, kterou jsem dnes.

Přehodnotila jsem priority. Přestala jsem se do všeho vrhat po hlavě. Dnes jsem nejen manželka a matka, ale také autorka eBooků, bloggerka a vyhledávaná lektorka německého jazyka. Jsem šťastná, že mám svou práci, ale především, že mám svoji rodinu a přátele.

Původním mottem projektu bylo „všechno kolem němčiny“. Ale postupem času se díky Vám, moji milí klienti, dostal do dnešní podoby „Germanika – naučte se německy online“, protože to je to, co Vás nejvíc zajímá a co Vám také nejvíc pomáhá. Toto je cílem mého snažení a celého projektu „Germanika“. A já jsem moc ráda, že mohu být Vaším průvodce německým jazykem.

S úctou Vaše

Monika Náplávová